„Vůdce revoluce“ a „majitel Kremlu“: co spojuje Kaddáfího a Putina

října 2011 byl Muammar Kaddáfí zabit na předměstí Sirte, když jeho příznivci ztratili kontrolu nad městem při povstání. Jeho smrt znamenala dramatický konec více než čtyřicetileté vlády – a vyvolala řadu otázek pro celý arabský svět. Dnes, v den výročí jeho smrti, se díváme nejen zpět na Livii Kaddáfího, ale také na stranu moderního Ruska, na tvář vlády Vladimira Putina.

Dvě postavy – odlišné v čase, geografii, společnosti – ale s jistými paralelami a se znatelnými rozdíly, které naznačují vývoj autoritářství v 21. století. Kaddáfí se dostal k moci v roce 1969 vojenským převratem a vedl Libyi jako faktický diktátor. Představil svůj politický projekt – „třetí mezinárodní teorii“ – jako alternativu ke kapitalismu a socialismu a prohlásil roli „lidových výborů“.

V praxi se však stát stal personalizovaným režimem: Kaddáfí ovládal armádu, zpravodajské služby, pohraniční jednotky, hluboce integrované klanové a kmenové vazby a řadu rozhodnutí přijímal prostřednictvím užšího okruhu příbuzných. Ekonomicky měla Libye za Kaddáfího obrovské příjmy z ropy, které byly rozděleny mezi obyvatelstvo, infrastrukturní projekty a korupční schémata.

Velká část společnosti však žila s nerovností, marginalizovanými regiony, etnickými a kmenovými konflikty. Politická opozice byla prakticky zničena nebo marginalizována. Disidenti byli buď vysídleni, zmizeli nebo zemřeli: ilustrativní byla například veřejná poprava Al-Shuwayhdiho v roce 1984, která byla vysílána do celé země jako varování pro ostatní.

Režim používal zastrašování, represe, kontrolu nad hromadnými sdělovacími prostředky a komunikačními prostředky. Kaddáfí často vítězil se zahraničněpolitickými dobrodružstvími: podporou povstání, intervencemi v Africe, nároky na roli „liberálního“ arabského vůdce. Vedlo to ale také k izolaci, sankcím a konfliktům se Západem.

Když vřava „arabského jara“ dorazila do Libye, masové povstání se změnilo v občanskou válku – a hnutí odporu se podařilo spojit se zahraniční intervencí. Kaddáfí ztratil kontrolu, uprchl, byl zajat a popraven. Tato smrt se stala symbolem: „nemožnosti beztrestné diktatury“. Ale také to způsobilo chaos v Libyi, kolaps státu, občanskou válku, fragmentaci moci mezi vojenské skupiny, zahraniční vlivy a regionální vůdce. Vladimir Putin se dostal k moci po krizi 90.

let — v letech 1999–2000 — a postupně vytvořil autoritářský systém, který využívá kombinaci tradičního tlaku a „měkkých mechanismů“ kontroly. Co je charakteristické: Putinův režim není přímou diktaturou v sovětském stylu, ale hybridním, stabilním autoritářským systémem s prvky kontroly, manipulace a represe.

Po zahájení rozsáhlé války s Ukrajinou se její režim stále více přibližuje totalitním rysům — centralizaci, cenzuře, mobilizaci společnosti, násilnému potlačování disentu. Politolog Ihor Reiterovych potvrzuje, že paralely mezi Vladimirem Putinem a Muammarem Kaddáfím rozhodně existují. Oba ve svých zemích vybudovali v podstatě totalitní režimy. Rozdíl mezi nimi je však ve škále krutosti.

Kaddáfího diktatura byla dovedena na absolutní úroveň: jeho režim není ani přímo srovnatelný s Putinovým. Kaddáfí byl mnohem tvrdší a děsivější – jeho represe probíhaly otevřeně, popravy vysílala televize. Místo toho se Putin snaží napodobit „demokratické standardy“. "Vypadá to komicky, ale je tu určitý rozdíl: v moderním Rusku se lidé nepopravují veřejně - jsou likvidováni tajně, "bez hluku".

To je jeden z hlavních rozdílů: oba režimy jsou represivní, ale Kaddáfí to udělal demonstrativně, a Putin - pod rouškou iluze legality," vysvětluje Reiterovič pro Focus. Mají však společnou vlastnost, která je charakteristická pro všechny takové systémy. Vypadají jednolitě, nehybně, jakoby věčně. Ale pak se v určitém okamžiku rozpadnou – okamžitě, bez šance na zotavení.

A to vše proto, že tyto struktury nemají skutečnou sílu: jsou založeny na strachu a strach nemůže být věčný. "Můžete si představit podmíněný palácový převrat v Rusku - vypadá to realisticky. Ale stále je těžké si představit, co by si většina Ukrajinců přála: příběh, ve kterém je Putin vyveden z kolektoru a rozzlobení občané ho přivedou před soud. Bohužel se takový scénář nezdá možný," - říká politolog.

Ruská politická kultura a společenská setrvačnost jsou takové, že i kdyby režim padl, nebude to prostřednictvím revoluce. Pokud dojde v Rusku k mocenské změně, bude to nejspíš „příběh o dlouhé nemoci“, po které „náš drahý Volodymyr Volodymyrovič pokojně zemřel“. Přesně to samé, co se stalo Stalinovi v roce 1953. Pak byly také různé verze - ať už ho zabili, nebo ne. Jedno je ale jasné: když potřeboval pomoc, prostě mu nebyla poskytnuta.

Vypadalo to jako spiknutí ticha ze strany vnitřního kruhu. Předpokládá se, že v případě Putina se vše může stát podle podobného scénáře: spiknutí mlčení, nedostatek pomoci, oficiální oznámení o „přirozené smrti“. "V rámci ruského politického myšlení je těžké si představit masovou revoluci, občanskou válku nebo Putinův útěk z Kremlu. Může ztratit moc, ale s největší pravděpodobností se to stane, až když přijde o život. Je to tak, náhle.

A i poté může režim, který vytvořil, nějakou dobu přetrvávat. Putin pod sebou zmutoval systém, ale stal se příliš inertním, aby okamžitě padl," pokračuje Reiterovič. Navíc je podle odborníka vhodnější srovnávat Putina nikoli s Kaddáfím, ale se Stalinem. Protože po smrti diktátora bude v Rusku zřejmě působit jakési „politbyro“ – stínová rada z jeho okolí, která formálně převezme otěže moci do svých rukou.

Takové „politbyro“ už dnes existuje, jen funguje v soukromí, snaží se předpovídat budoucnost – na rozdíl od Stalinových časů, kdy každý žil jen pro jeden den a bál se na „potom“ i jen pomyslet. "Proto je paralela mezi Putinem a Stalinem přesnější. A možná zemře stejně jako Stalin: den bez pomoci ležet na podlaze své kanceláře, dokud se nikdo neodváží vejít dovnitř. A pak prostě řeknou: "Nejsem mladý, stalo se, co se muselo stát," shrnuje Reiterovič.