Žena, která se nebála Putina: jak Amina Okujevová proměnila osobní boj ve válku o Ukrajinu

října, uplyne osm let od vraždy Aminy Okujevové, ukrajinské chirurgičky, účastnice Revoluce důstojnosti a války na Donbasu, tiskové tajemnice praporu Džochara Dudajeva. Její jméno se stalo pojistkou proti amnézii: připomínkou toho, že imperiální politika Ruské federace má osobní cenu a dlouhou geografii — od Grozného po Kyjev.

Focus vypráví o Okuevově cestě a analyzuje, zda je možné, aby se podobná čísla objevila i dnes a proč samotný ruský systém neustále reprodukuje vnitřní odpor. Kulky zasáhly 30. října 2017 Ukrajinku čečenského původu, dobrovolnici a bojovnici Aminu Okujevovou, která se od roku 2014 stala jednou z tváří mezinárodní podpory Ukrajiny ve válce proti ruské agresi u Glevachy u Kyjeva. Neznámé osoby zahájily palbu na auto, kde byli Okujevová a její manžel Adam Osmaev.

Amina zemřela na místě, Osmaev byl zraněn. O útoku informovaly ukrajinské i mezinárodní tiskoviny, tehdejší oficiální komentáře nevylučovaly „ruskou stopu“. Na frontu přišla jako sociální aktivistka a zdravotník, vstoupila do praporu Džochara Dudajeva, což je formace čečenských a ukrajinských dobrovolníků vytvořená v roce 2014. Po smrti velitele Isy Munajeva u Debalceva v únoru 2015 jednotku vedl Osmajev.

Samotný prapor bojoval v řadě klíčových bitev od Donbasu až do roku 2022. Jejich dvojice je dlouhodobě v centru pozornosti ruských speciálních služeb a zástupných struktur. V červnu 2017 se v Kyjevě odehrál pokus: muž, který se představil jako „francouzský novinář“, zahájil palbu na Osmaeva. Okujevová palbu opětovala a útočníka zranila.

Následně ukrajinská a mezinárodní média identifikovala „novináře“ jako Artura (Artur Abdulajevič) Denisultanova (Kurmakajev), napojeného na doprovod Ramzana Kadyrova. Vyšetřování vraždy Okuevy trvalo roky. V lednu 2020 národní policie oznámila zatčení části skupiny vrahů, jejichž DNA odpovídala značkám na kulometu, který zastřelil Aminu. V roce 2020 bylo oznámeno podezření na podezřelého organizátora.

Na konci roku 2023 policie Kyjevské oblasti oznámila: Maďarsko odmítlo vydat Rusa Igora Redkina, kterého Ukrajina považuje za zapojeného do zločinu. V roce 2025 ministerstvo vnitra oznámilo brífink o „výsledcích vyšetřování“ a zatčení organizátora skupiny. Tyto kroky neodstraňují všechny otázky, ale potvrzují: případ není „mrtvou zátěží“ a má přeshraniční rozměr.

Kontext, ve kterém Okujevová žila a bojovala, je širším fenoménem kavkazských dobrovolnických formací na straně Ukrajiny: kromě praporu pojmenovaného po Džocharovi Dudajevovi od roku 2014 funguje (s přerušeními a obnovami) prapor pojmenovaný po šejku Mansurovi, který zahrnuje veterány čečenských válek. V roce 2022 se jednotka opět zaktivizovala a pracuje pod vedením Ministerstva obrany Ukrajiny.

Je symbolické, že v roce 2022 Nejvyšší rada uznala Čečenskou republiku Ichkeria jako území dočasně okupované Ruskou federací. Šlo o „politický návrat“ tématu čečenského odporu do veřejného prostoru Ukrajiny. Vražda Okuevy není samostatnou epizodou, ale fragmentem systémové mozaiky. Od roku 2014 se Kyjev stal pro kritiky Kremlu „útočištěm“ – a zároveň polem nebezpečných operací.

Série nájemných vražd a pokusů o atentáty proti čečenským, ruským a ukrajinským odpůrcům Moskvy (od bývalého poslance Státní dumy Denyse Voronenkova po novináře Pavla Šeremeta) vytvořila atmosféru, v níž se stírá hranice mezi „státem“ a „vrahy na volné noze“, ale motiv – vyřizování účtů s nepřáteli režimu – zůstává nezměněn. Do této série je zasazen příběh manželů Okueva-Osmaev.

Může se dnes objevit nová postava Okuevových rozměrů – charismatická, motivovaná zkušeností osobní války s Kremlem a schopná stát se tváří odporu? Paradoxně k tomu tlačí sama vnitřní politika Ruska. V letech 2022–2025 jsou nejhmatatelnějšími „prasklinami“ Severní Kavkaz a především Dagestán, kde mobilizace a neúměrné ztráty na frontě na Ukrajině zasáhly národní identitu a sociální strukturu.

Na pozadí zesilujících represí se objevují spontánní formy odporu „bez vůdce“ — od místních protestů až po sabotáže, které jsou systematicky zaznamenávány analytickými centry. Kreml zároveň přiživuje vnitřní xenofobii a islamofobii, což je vidět po teroristickém útoku na „Crocus City Hall“ 22. března 2024: místo cílené bezpečnosti masové razie proti lidem ze Střední Asie, diskriminace na trhu práce a bydlení.

Takové kampaně dělají imperiální centrum ještě více cizím milionům menšinových občanů – a jak ukazuje historie Čečenska, právě z tohoto „odcizení“ se rodí političtí odpůrci Kremlu. Pro Ukrajinu to má dvě projekce.

První je vojensko-politický: přítomnost čečenských (a v širším měřítku kavkazských) dobrovolnických jednotek s dlouhou vzpomínkou na válku s Ruskem dodává Kyjevu nejen motivované bojovníky, ale také silný symbolický signál o „koalici zotročených“. O tom jsou příběhy Munajeva, Okujeva, Osmajeva a bojovníků praporů pojmenovaných po Dudajevovi a šejkovi Mansurovi.

Druhý je strategický: když Kyjev v roce 2022 uznal Ichkerii za dočasně okupovanou, Ukrajina ve skutečnosti začlenila kavkazskou dimenzi do širšího rámce dekolonizace Ruské federace. Neznamená to rychlou „přehlídku suverenit“, ale politicky to umožňuje vznik nových symbolických vůdců – lidí podobných Okuevové. Takové postavy se obvykle rodí na křižovatce osobní biografie odboje, síťové podpory diaspory a historické paměti osvobozovacích válek.

A tyto tři prvky dnes existují v kavkazských komunitách. Zároveň je zde i „brzda“. Represivní aparát Kremlu pracuje s předstihem a zahraniční operace proti disidentům pokračují – řada Kadyrovových kritiků byla zabita/napadena v EU; svědci v „čečenských záležitostech“ umírají. To zvyšuje cenu vedení a nutí potenciální „nové Aminy“ jednat konspirativně nebo v síťovém formátu, bez jasných veřejných rolí.

Příběh Aminy Okuevové není jen o osobní odvaze. Je o dlouhé válce Ruska proti těm, které nedokázalo porazit, ao tom, jak se ukrajinská fronta stala platformou pro koalici národů, které si pamatují své války s říší. Noví vůdci odporu v Ruské federaci jsou možní — především na severním Kavkaze.