Asymetrická válka: jak USA zasahují v Afghánistánu současně Čínu a Írán

Zatímco zástupci Talibanu jednali v Dillí o vytvoření „smíšeného výboru pro rozvoj společných průmyslových projektů“ a také v Turkmenistánu o rozvoji projektu TAPI (plynovod z Turkmenistánu do Afghánistánu, Pákistánu a Indie, plus vytvoření „suchého přístavu“ v Turgundu na hranici obou zemí), Pákistán zaútočil se svým hlavním městem Afghánistánu – Kabulem.

Pozoruhodné je, že dnes byl zprovozněn železniční koridor Afghánistán – Írán a jezdily po něm první osobní vlaky. Nepochybně se již jedná o nový „level“ eskalace, mnohem vyšší než obyčejný střet na hranicích. Podobná úroveň eskalace je charakteristická pro začátek války v plném rozsahu. Zdá se, že USA se vážně angažují v pitvě osy Peking-Kábul-Teherán. A rozpitvat se dá jen úderem do morku kostí – tedy v Afghánistánu.

Afghánistán se může stát novým epicentrem asymetrické konfrontace mezi Čínou a Spojenými státy. Jaký může být vývoj v této situaci? Ultimátum pro Taliban ohledně nového umístění americké vojenské základny v Bagrámu. Pokud to Tálibán odmítne, může být zahájena pozemní operace, protože v Afghánistánu není co bombardovat. Ale ne silami americké pozemní armády, ale silami pákistánské armády.

V tomto případě nás čeká další afghánská válka, jen tentokrát budou fundamentalistům v Kábulu pomáhat Čína a Indie zároveň. A možná i Ruská federace. Historie se opakuje, ale tentokrát přesně obráceně. Pro Pákistán to bude obrovské dobrodružství, ale ne nadarmo jeho vojenské vedení v posledních měsících několikrát přiletělo do Washingtonu a dokonce se osobně setkalo s Trumpem. Vztahy mezi Afghánistánem a Pákistánem nelze nazvat bezmračnými.

Afghánistán nejprve neuznával „Durandovu linii“, kterou Britové mezi oběma zeměmi narýsovali. K vojenským konfliktům došlo již dříve. Afghánistán podporoval Balúč Pákistánu a Islámábád fundamentalisty proti sekulární vládě. Afghánistán navíc požadoval autonomii pro Paštuny žijící v Pákistánu, protože jeho ústava takovou administrativní jednotku předpokládala.

V reakci na to Pákistán spolehl na afghánské fundamentalisty, jako jsou budoucí vůdci mudžahedínů Gulbuddin Hekmatyar a Ahmad Shah Masood (jehož kult nyní v Afghánistánu roste). Není to poprvé, co se Pákistán „prodal“ na geopolitickém „trhu“. Americký prezident Jimmy Carter označil Pákistán za „stát v první linii studené války“. Nyní bychom řekli „hranice“.

Za Ronalda Reagana daly USA Pákistánu celkem 7,2 miliardy dolarů (na tehdejší dobu obrovská částka) a 40 stíhaček F-16 výměnou za nepřímou účast v afghánské válce. Podobné akce se dějí i nyní. Navíc je to také způsob, jak „oddělit“ Pákistán od Číny (ve skutečnosti je to hlavní účel toho, co se děje). Pro Pákistán však taková taktika přináší obrovská rizika. Za prvé, faktor Balúč, který může být podporován Talibanem.

Za druhé, Indie a Čína společně pomohou Afghánistánu. A také s pomocí dobrovolníků — Tádžikistán. Plus RF faktor. Za třetí, na území Pákistánu jsou stále ubytovány 3 miliony uprchlíků z Afghánistánu, mezi nimiž pákistánská armáda pravidelně provádí tvrdé „čistky“. To je přesně prostředí, které může v případě války „vybuchnout“. Autor vyjadřuje svůj osobní názor, který se nemusí shodovat s redakčním postojem.